:: Čaj


PŘÍBĚH O ČAJI


V dávných dobách nebyl čaj za hranicemi Číny znám. Pověsti o něm dolehly k uším moudrých i nemoudrých z jiných zemí. Každý se snažil zjistit, oč jde, podle toho, jak si čaj představoval.
Král Indža („zde") vyslal do Číny poselstvo a čínský císař je obdaroval čajem. Vyslanci si však všimli, že čaj pijí i rolníci, a proto usoudili, že nejde o nápoj vhodný pro jejich královskou výsost; a co víc - domnívali se, že se je čínský císař snaží oklamat a nabízí jim místo nebeského nápoje něco jiného.
Největší filosof Andža („tam") shromáždil o čaji všechny dostupné informace a z nich vyvodil, že musí jít o látku, která se vyskytuje jen velice vzácně a je jiného druhu než jakákoli jiná známá látka. Vždyť nemluvilo se snad o čaji jako o bylině, vodě, zelené, černé, někdy hořké a jindy sladké?
V zemích Košiš a Bebinem lidé po staletí zkoušeli pojídat všechny možné byliny, které našli. Řada se jich otrávila a všichni byli zklamaní. Nikdo totiž do jejich země nepřinesl čajovník, a proto ho nemohli najít. Pili také všechny možné tekutiny, na něž narazili, ale nebylo to k ničemu.
V oblasti zvané Mazhab („sektářství") nosili při procesí malý sáček čaje před lidmi, kteří prováděli náboženské rituály. Nikdo ani nepomyslel na to, že by ho ochutnal: pochopitelně, nikdo totiž nevěděl jak. Všichni byli přesvědčeni, že čaj má sám o sobě kouzelné schopnosti. Jakýsi moudrý muž řekl: „Nalijte na něj vařící vodu, vy nevzdělanci!" Lidé ho pověsili a přibili hřeby, protože podle jejich víry by čaj vodou zničili. Takto se ukázalo, že mudrc byl nepřítelem jejich náboženství. Než mudrc zemřel, řekl několika blízkým své tajemství a těm se poda­řilo získat trochu čaje a vskrytu ho vypít. Když se jich kdosi zeptal: „Co pijete?" odpověděli: „To je jen lék, který užíváme kvůli jisté nemoci."
A tak to bylo po celém světě. Lidé, kteří čajovník nepoznali, ho viděli růst. Jiným byl podán k pití, ale mysleli si, že jde o nápoj obyčejných lidí. A další ho vlastnili a uctívali ho. Mimo Čínu ho ve skutečnosti pilo jen málo lidí, a ti ho pili tajně.
Potom se objevil jeden vzdělaný člověk a promluvil k obchodníkům s čajem, pijákům čaje i ostatním: „Ten, který ochutná, ví. Ten, který neochutná, neví. Nemluvte o nebeském nápoji, neříkejte nic. Místo toho ho podávejte na svých hostinách. Ti, kterým zachutná, požádají o další. Ti, kterým chutnat nebude, prokáží, že nejsou zralí být pijáky čaje. Přestaňte se dohadovat o tajemství. Otevřete čajovnu zážitků."
Čaj putoval od jedné zastávky na Hedvábné cestě ke druhé, a kdekoli se obchodník s nefritem, drahokamy nebo hedvábím zastavil k odpočinku, připravil čaj a nabídl ho lidem kolem, ať věděli o věhlasu tohoto nápoje, nebo ne. A to byl začátek čajchánů, čajoven, které byly založeny podél celé cesty z Pekingu do Bucháry a Samarkandu. A ti, kteří ochutnali, věděli.
Povšimněte si dobře, že zpočátku hledali nebeský nápoj jen moudří lidé a ti, kteří moudrost předstírali. A ti také zvolali: „Ale vždyť jsou to jen suché lístky!" nebo: „Proč vaříš vodu, cizince, když já chci jen nebeský nápoj?" nebo zase: Jak si můžu být jistý, co tohle je? Dokaž mi to. Kromě toho barva této tekutiny není zlatá, ale okrová!"
Když pravda vyšla najevo a když byl čaj přivezen pro všechny, kteří ochutnají, role se vyměnily. Jediní lidé, kteří říkali to, co kdysi říkali velcí a inteligentní mužové, byli absolutní blázni. A tak je tomu dodneška.



Téměř všechny národy používaly nejrůznější nápoje jako alegorie spojené s hle­dáním vyššího poznání.
Nejnovější společenský nápoj - káva - byl objeven dervišským šejchem Abú al-Hasanem aš-Šádhilím v Mocha v Arábii.
Přestože súfiové a další jasně říkají, že „kouzelné nápoje" (víno, voda života) jsou analogií jistého zážitku, studenti, kteří lpí na faktech, spíše věří, že původ těchto mýtů se datuje od objevu některých halucinogenních vlastností a alkoholu v nápojích. Podle dervišů je tento názor odrazem neschopnosti hledačů pochopit, že se mluví v přirovnáních.
Uvedený příběh pochází z učení Mistra Hamadáního (zemřel 1140), učitele velkého Jasavího z Turkestánu.